Přečtěte si
Gastro plus 1/2005
Seberte to!
O sběratelích obvyklých podivností
Při zjištění, kolik našich spoluobčanů se zabývá tak podivnou činností, jako je sbírání nálepek a obalů od potravin, můžeme být zprvu poněkud překvapeni. Pro nesběratele je nepochopitelná především zanícená vážnost, s níž sběratelé ke svému koníčku přistupují. Sběratelství čehokoliv je dlouhou domácí tradicí, avšak nástup Internetu znamenal další impuls pro nebývalý rozvoj sběratelských aktivit. Nejde jen o lepší komunikaci mezi sběrateli, ale především o možnost předvedení i těch nejkurióznějších sbírek, které v předinternetových časech zůstávaly bezpečně ukryté v šanonech a šuplících. Tak se dozvíme o sbírkách krabiček od prezervativů, kapesníků, knih z nakladatelství Harlequin a dokonce i oněch trpaslíků, pro které k nám jezdí celé zájezdy z bývalé NDR. Je zřejmě jen otázkou času, kdy vznikne sbírka ledvinových kamenů. A tak dále. Nás však dnes budou zajímat potravinové obaly a nálepky.
Nálepky z ovoce
Začněme tedy od nálepek. V centru pozornosti „potravních“ sběratelů se už nějakou dobu drží nálepky z ovoce, především z banánů. Pro našince mají v sobě kouzlo exotiky, vždyť na banán si nemůžeme zaskočit k sousedovi za humna. Tento sběratelský obor je poměrně rozvinutý v tom smyslu, že existují mezinárodní kluby sběratelů, kteří pořádají pravidelná setkání a vůbec vykazují čilou aktivitu. Na síti narazíte třeba na fotografii velmi seriózně vyhlížející skupinky lidí různého věku, jak stojí shromážděni kolem nafukovacího banánu a na sobě mají žlutá trička s logy ovocnářských velmocí. Dozvíte se, že jde o mezinárodní setkání sběratelů v Mnichově. Může se to zdát praštěné, avšak například proti americkým sběratelům tarotů, kteří se jednou ročně na svém srazu převlékají za postavy z tarotových karet, to pořád celkem nic není. Sběratelé banánových nálepek mají usnadněnou situaci v tom, že předmět jejich zájmu není těžké archivovat. Jedinou potíž představuje fakt, že nálepky obvykle, jak už vyplývá z názvu, lepí. Pokud chce sběratel volně přesouvat jednotlivé exempláře, většinou používá papírové kartičky, na které nálepky připevní. Vzhledem k principu celé věci jsou občas nálepky poškozené nebo i začernalé plísní, i takové se však zařazují do sbírek, možná to sběratelé chápou jako obdobu razítka na poštovní známce. Kdo by chtěl aspirovat s pár desítkami kousků nalepených na dveřích od ledničky na nějaké sběratelské mety, asi jej zklameme – průměrné sbírky obsahují tisíce exemplářů. Na druhé straně, i ty největší kolekce začínají původně u polepené kuchyňské linky. Oficiálně – tedy podle společnosti Chiquita – se banány začaly označovat nálepkami v roce 1963, sběratelé však mají doklady o tom, že již v roce 1931 je používala United Fruit Company. Kromě banánových nálepek se sbírají i etikety z jiného ovoce, především z pomerančů a grepů.
Sýrové etikety
Na rozdíl od banánistů se sběratelé nálepek od sýrů u nás mohou pochlubit dlouhou tradicí, u nás fungují organizovaně již od roku 1966. V evropských sýrových mocnostech věnují výrobci nálepkám od „taveňáků“ i jiných typů sýra často velkou pozornost designu a grafickému zpracování obalů, možná i s ohledem na početnou sběratelskou obec. Potravinové nálepky se obecně vzato bohatstvím motivů zrovna neproslavily, ty sýrové lze proto považovat za poměrně pestré. Kromě kuchyňských námětů narazíme na tučňáky, malebné krajiny, hrady, romantické výjevy z kravína, stromy, lidi nebo třeba majáky. Na opačné straně spektra jsou pak nálepky obsahující pouze stručný nápis na bílém podkladě. Uspořádaná kolekce malých i velkých nálepek připomíná konvenční sbírku známek. Totéž se už nedá říct o sbírkách celých krabiček, které se ne vždy zachovají v neožužlaném stavu, a jejich větší množství pohromadě působí na laika poněkud nevábně – asi jako exkluzivní výběr z popelnice. Krabičky se archivují rozlepené a v místech, kde bylo lepidlo, se obvykle potrhají. Mezi sýraři se vzhledem k velkému množství existujících obalů vyskytují podobně jako mezi filatelisty sběratelé specializovaní na určitou zemi nebo jen na několik značek. Sbírky obsahují často desítky tisíc kusů, nejvytrvalejším českým sběratelem je sám předseda Klubu sběratelů kuriozit Ladislav Likler, který vlastní asi 157 000 kousků.
Jogurtová víčka
Blízké sýrům jsou víčka od jogurtů, která ovšem mají svá specifika. Před archivací je nutné dokonale odstranit sebemenší stopy po obsahu a přitom víčko příliš nepoškrábat. Ve zbytcích jogurtů se totiž velmi rychle množí bakterie, které obvykle mají pro sběratelskou vášeň svých ubytovatelů pramalé pochopení. Víčka se liší hlavně materiálem a podle něj i možnostmi grafického zpracování. Zatímco u starších sýrových etiket je alespoň teoretická možnost, že je někdo někdy uschoval a bude možné je sehnat, jogurtová víčka schraňuje nesběratel málokdy (až na politováníhodné případy, které však většinou ošetřovatelé nevpustí do kuchyně). Proto je zájemce většinou odkázán na vytváření sbírek ze současné produkce. Víčka bílých jogurtů bývají strohá, laděná do modré a bílé a kromě nápisu zde najdeme jen stylizovanou květinu (OLMA) nebo ještě častěji vůbec nic. Ovocné, čokoládové a oříškové jogurty nesou téměř vždy na víčku svůj obsah, přesněji řečeno jeho stylizovaný obrázek. S jogurtovými víčky je problém: pokud je přilepíme na papír, nedostaneme je odtamtud bez poškození, na zakládání do alba na známky jsou zase příliš velké. Jako dobré, i když ne optimální řešení se jeví zakládání do průhledných dělených „euroobalů“ určených původně na fotografie, do nichž se vejdou i víčka z maxijogurtů. Sběratel také musí učinit osudové rozhodnutí, zda do své sbírky zahrne i víčka od jiných mléčných výrobků, jako jsou jogurtová mléka, pribináčky a podobně. Jogurtovců zatím v českých zemích mnoho není a internetovou prezentaci žádné sbírky dosud nenajdeme. Jejich činnost (a existenci) dokazují jen ojedinělé vzkazy na internetových fórech pro sběratele.
Likérové a vinné etikety
Když jsme se v úvodu zmiňovali, že sběratelství je u nás rozšířenou zábavou, nebyla to jen prázdná fráze na začátek. V Čechách totiž najdeme i řadu světových rekordmanů ve sběratelství. Nezpochybnitelné světové prvenství v dalším sběratelském oboru, likérových a vinných etiketách, patří krajanovi ing. Jiřímu Pešákovi se 170 000 kusy. Oblíbeným sběratelským artiklem jsou prastaré české etikety z rozličných alkoholických nápojů. Do téže stáje se podle běžné sběratelské metodiky řadí i sběratelé velmi malých a ještě menších lahví. Klub sběratelů kuriozit vyhlásil za největší sbírku minilahviček u nás kolekci Pavla Klimenta z Prahy, který jich dosud shromáždil bezmála deset tisíc.
Obaly od čokolády
Čokoláda je úžasná věc a obec jejích nadšených milovníků je velmi široká. Většinou jsou schopni své vzrušení ovládnout alespoň natolik, aby čokoládu před konzumací rozbalili. Tím vznikne s léty se vršící kopa leckdy vkusně zpracovaných obalů, do níž je možné vložit řád a vytvořit sbírku. Největší nadšenci shromažďují i nezbytný staniol, většinou se však sbírají pouze papírové obaly. V 80. letech dosáhl v Čechách tento sběratelský obor značné popularity a obec čokosběratelů si dokonce vydávala něco jako vlastní fanzin. Průměrná sbírka mívá kolem dvaceti tisíc obalů. Podle Klubu sběratelů kuriozit je největší česká sbírka složená z 90 000 kusů a vytvořil ji ing. Stanislav Krámský z Prahy. Stejně jako jogurtová víčka se čokoládové obaly obvykle ukládají do průhledných fólií a archivují v pořadačích. Řazeny bývají podle zemí a v jejich rámci podle firem, nebo také úplně jinak - jak se komu líbí. Dobrot na bázi čokolády je mnoho a podle uvážení sběratele do sbírky buď patří nebo nepatří také obaly od nejrůznějších tyčinek, lentilek, máčených sušenek a podobně. Nejčastějším materiálem je samozřejmě papír nebo kartón, čím dál víc se uplatňují i jiné materiály například v podobě metalizovaných či umělohmotných fólií. Někteří výrobci přistupují ke sběratelům vysloveně macešsky a používají obaly, které není možné otevřít bez poškození. Po námětové stránce jsou na tom obaly od čokolád zhruba podobně jako sýrové etikety. Najdeme na nich kulinářské motivy, sem tam nějakou krávu, dále obrázky určené pro děti, jako jsou dopravní prostředky a různé veselé postavičky, které, jak už to bývá, mohou působit dost děsivě, pokud si je představíme ve skutečnosti. Čokoládovny postupují někdy stejně jako navrhovatelé poštovních známek a obdařují své výrobky obaly při příležitosti nějaké významné události. Je jich samozřejmě omezený počet a jsou proto cennější. Sběratelé často shromažďují i další doklady o výrobě čokolády a čokoládovnách a řada z nich se může ve svém předmětu zájmu chlubit vědomostmi nadprůměrného potravinářského chemika a technologa. Dozvíte se od nich třeba i to, že čokoláda nevypadá při výrobě příliš chutně a v četných televizních reklamách „z výrobní linky“ si proto roli čokolády zahrají úplně jiné látky na bázi plastů.
Obaly od žvýkaček
Mnoho z nás se na základní škole setkalo se žvýkačkovým terorem, který představoval širokou škálu sankcí od blbých řečí přes poznámky až k fackám. Všechny postihovaly jednu údajnou neřest – žvýkání. Dnes už doufejme všude chápou, že každý může žvýkat vše, co uzná právě za vhodné a je to jen a jen jeho věc. Čím víc byla „americká guma“ pronásledovaná, tím více se žvýkalo a celkem logicky vznikaly sbírky vložených obrázků, které byly předmětem čilé výměny, a později i samotných žvýkačkových obalů. Malá část sběratelů zůstala svému hobby věrná i v dospělosti, a koncem 60. let už se bylo možné setkat i s velmi rozsáhlými sbírkami. V krátkých comixech vkládaných do některých žvýkaček si ani méně náročný čtenář obvykle moc nepočte, přesto má jejich sbírání své kouzlo. Není úplně jisté, zda se naše republika může i zde pochlubit světovým prvenstvím; je však velmi pravděpodobné, že šedesátičtyřtisícová sbírka pana Vl. Kuchty je největší na světě. Běžná sbírka obsahuje zhruba 25 000 obalů.
Káva, čaj a kakao
Fanoušků čaje je pochopitelně mnoho a stejně jako čokoládičkáři mají často širokou znalostní bázi o všem, co je s druhy čaje, jeho výrobou, přepravou a prodejem spojeno. Sbírají se krabičky i obaly od jednotlivých sáčků, a také plechovky. Krabičky se nechávají vcelku, tedy nerozlepené, a mohou tak doma zabírat celkem dost místa. Zajímavou možností archivace je složení mnoha krabiček do čtvercového tvaru a následné zarámování. Jde sice o řešení na úkor systematičnosti, ale zase se to dá pověsit na zeď. Sbírání čajových náležitostí bychom zařadili k větším sběratelským oborům, kde kvete čilá komunikace a především výměna. Čajové krabičky a plechovky se líbí i nesběratelům a malou výstavku najdeme v mnoha kuchyních. Sběratelé obalů od kávy a kakaa zatím velké početní zastoupení nemají, i když je otázkou, proč vlastně. Nám nezasvěceným připadá objekt jejich zájmu zhruba stejně zajímavý jako jiné potravinové obaly. Pokud tedy chcete sbírat něco trochu jiného než všichni ostatní, zkuste začít zde.
Balený cukr
Příznivci baleného cukru jsou organizování v Klubu sběratelů baleného cukru (KSBC) (opravdu!), případně si jen tak soukromničí, čímž se ale připravují o klubové výhody. KSBC vydává vlastní časopis Cukřenka (opravdu!!), který vychází 4x ročně. Jako v předchozích případech, i zde se najdeme vysloveně vědecky orientované sběratele, někdy i chemiky a potravinářské technology – profesionály. KSBC dokonce produkuje vlastní klubové propisky. Kromě obvyklých pytlíků se sbírají i balené kostky, trojúhelníky a další tvary. Motivy na cukrech jsou mnohé, proto dnes existují i cukroví specialisté, sbírající třeba jen cukry s železniční tématikou. Na loňském veletrhu Hobbymania v Plzni se příznivci cukru setkali s nečekaným zájmem médií a následnou publicitou, mihli se i v TV. Předsedkyně klubu Hanka Majerová dostává balené cukry třeba i od písničkáře Jana Buriana, který je posílá z cest. Podle KSBC je mimochodem kostkový cukr českým vynálezem – v roce 1843 se prý manželka ředitele dačického cukrovaru poranila sekáčkem při dělení tehdy obvyklé cukrové homole, načež nakázala manželovi, aby s tím konečně něco udělal.
Lahve a lahvičky
Současná produkce nápojových lahví od běžných nápojů velké sběratelské možnosti neskýtá, ale nebylo tomu tak vždy. Staré lahve se vyznačují elegancí a nápaditým provedením. Jako dekoraci je dnes možné pořídit zajímavou starou láhev z počátku jejich automatizované výroby u nás, tj. ze 20. - 30. let v ceně několika stokorun. Můžeme směle předpokládat, že jejich cena se s rozvojem sběratelství bude rychle zvyšovat, především proto, že jsou zajímavé i pro nesběratele. Počátky oboru se datují kolem roku 1970, boom (na sběratelské poměry) nastává v polovině devadesátých let. Historií výroby lahví se u nás zabývá PhDr. Miroslav Kekrt, CSc., z jehož článků se dozvíme, že do roku 1913 se u nás obalové sklo vyrábělo výhradně ručně, a to za dost tvrdých podmínek – tedy tvrdých pro sklářské dělníky. V polovině dvacátých let již byly všechny domácí linky plně automatizované. Základem identifikace starých lahví jsou sklářské značky, některé však již upadly v zapomnění, což představuje pro sběratele podnět k detektivní práci. Na Internetu se dočteme, že právě probíhá pátrání po sklárně, která používala jako svou značku velké tiskací V v kroužku. Nevíte někdo? Sbírání lahví vychází často ze zájmu o průmyslovou historii a staré technologie, což se odráží v komplexnější činnosti sběratelů, nejen v pouhém vršení exponátů. Do jednoho pytle bychom mohli hodit i sběratele korkových špuntů a korunkových uzávěrů.
Vše kolem piva
Kromě sběratelů lahví se najdou i tací, kteří svému oblíbenému nápoji věnují hold v podobě sbírky pivních tácků, zátek a plechovek. Výjímkou nejsou ani sbírky kríglů, půllitrů a třetinek. Sbírají se i otvíráky, popelníky s logy pivovarů, pivní cedulky a nápisy ála „Čtvrtá cenová“. Tato skupina sběratelů je nepřehlédnutelná a alespoň podle iniciativy soudě překračuje svým počtem množství všech ostatních „potravinových“ sběratelů dohromady. Aktivisté kolem pivního skla přistupují ke svému koníčku stejně vědecky jako sběratelé lahví z předchozího odstavce. Takoví prostě jsme – když zrovna nepijeme, sbíráme aspoň pivní tácky.
Michal Spáčil
